Část 3.

Mír a spravedlnost na sociální úrovni

Prorok islámu byl v předstihu své doby v propagování míru a spravedlnosti ve společnosti. Rozhodně stojí za to podívat se, jak jednal s nemuslimskými menšinami a s nepřáteli během války, protože skutečná hodnota společnosti se ukáže tehdy, když je pod tlakem.

S nemuslimy v Medíně

Prorok a jeho stoupenci byli pronásledováni a mučeni  v Mekce a když se jejich situace stala nesnesitelnou, Prorok odešel do Medíny, městě v severní Arábii, jehož většina obyvatel již přijala islám. Když se v Medíně usadil, uvědomil si, že tam byla židovská menšina, která neměla žádné inklinace k přijetí islámu. Setkal se tedy s těmito židy a pozval je k dohodě s muslimy, aby každá náboženská skupina v Medíně znala svá práva a povinnosti. Níže jsou uvedené důležité body této úmluvy:

- Židé, kteří vstoupí do charty, budou chráněni přede všemi urážkami a problémy.

Budou mít stejná práva jako naši lide k pomoci a službám. Židé různých kmenů a všichni ostatní nemuslimští obyvatelé Medíny budou tvořit jeden sdružený národ.

- Budou smět praktikovat své náboženství svobodně, stejně jako muslimové

- Spojenci židů budou mít stejnou ochranu a svobodu. Viník bude stíhán a potrestán. Židé se připojí k Muslimům k obraně Medíny proti všem nepřátelům. Medína bude posvátné místo pro všechny, kteří vstoupí do této úmluvy.

 - Spojenci muslimů a židů budou respektováni jako hlavní strany této dohody.

Tato dohoda mezi první muslimskou komunitou a židovskou komunitou v Medíně dokazuje velký smysl pro spravedlnost v Prorokově charakteru způsobem, jak jednal s menšinami ve své společnosti. Také jasně ukazuje, že Prorok nešířil islám násilím, ale naopak propagoval mírové soužití stoupenců různých náboženství, obzváště židů a křesťanů. Ze všech tří abrahamovských náboženství je to pouze islám, který uznal judaismus a křesťanství na teologické úrovni; židé a křesťané jsou v islámu známí jako Ahlul Kitáb – Lidé Knihy.

Mnoho vládců v islámské historii se šířilo příkladem Proroka Muhammada (nechť Bůh žehná jemu a jeho rodině) a mělo přátelské a srdečné vztahy se svými nemuslimskými poddanými. Pokud bychom srovnali přístup muslimských vládců k menšinám žijícím pod jejich nadvládou během 19. století s přístupem Evropanů a Američanů ke svým menšinám, dovolíme si prohlásit, že rejstřík muslimů je čistší. Profesor Roderic Davidson, přední historik Osmanské říše, napsal:

„Dalo by se říci, že Turkové utiskovali své poddané méně, než Prusové Poláky a Angličané Iry nebo Američané černochy. Jsou důkazy, že v této době (konec 19. století) byla imigrace z nezávislého Řecka do Osmanské říše, protože někteří Řekové považovali  Osmanskou vládu za mnohem shovívavějšího vládce (než vlastní řeckou vládu).“ (3)

Pokud studujeme historii středověké Evropy, všimneme si, že jediný model mírumilovné multikulturní a multináboženské společnosti bylo Španělsko pod muslimskou nadvládou – Španělsko, kde křesťané, židé a muslimové žili v míru a harmonii.